Mazací hlava
David Lynch
Vnitřní život a vnitřnosti:
(Eraserhead, 1997)
„Film znamení totální převrácení hodnot, dokonalou proměnu optiky, perspektivy a logiky. Je západnější než fosfor, okouzluje více než láska.“
.......Center for Advanced Film Studies AFI se tenkrát nacházelo v Beverly Hills. Program výuky tvořila směs teoretického vyučování a praktické filmové tvorby. Hostující osobnosti z nejrůznějších oblastí filmového průmyslu předávaly studentům své zkušenosti a vědomosti. Dnes je Center součástí Immaculate Heart College v Hollywoodu a studium je svázáno předpisy podstatně přísněji než před 20 lety, kdy byly studentům ponechány všechny možné svobody. Lynch, vždy víc praktik než teoretik,dával výrazně přednost té části studia, kde mohl vzít do ruky kameru a pokusit se uskutečnit své nápady: “Prostě jsme šli a vyzkoušeli to. A dělali jsme chyby. Ale díky tomu, že s rozpočtem dostal člověk od AFI i odpovědnost, snažili jsme se pracovat co nejlépe.“
Jediný teoretický předmět, který pozorně sledoval a který ho ovlivnil, byla analýza filmů. Přednášel ji Frank (František) Daniel, bývalý pedagog FAMU v Praze a učitel Miloše Formana. Promítl studentům nějaký film a každý dostal za úkol analyzovat určitý aspekt: někdo zvuk, jiný střih, třetí práci kamery, další hereckou akci atd. Nakonec Daniel všechno shrnul, přidal k tomu vlastní rozbor a diskutoval se studenty o stavbě filmu. Pro Lynche, který přece vycházel z malířství, to bylo zvlášť instruktivní: Daniel nám vykládal o úloze zvuku, o podprahových zvucích nebo třeba o opakování určitých zvukových efektů. Dával nám za úkol psát kartičky s hesly, jež nám pomohli zapamatovat si určitou scénu. Každá scéně odpovídalo jedno heslo. Nakonec jsme měli 70 kartiček a to byl celý film! Vážně to fungovalo. Všechny ty věci u mne padly na úrodnou půdu, i když jsem o nich později nepřemýšlel. Spoustu z toho jsem jednoduše převzal. Je možné, že na AFI existovalo něco jako skupinová práce, ale já jsem se jí nikdy nezúčastnil. Hrál jsem si na svém písečku a o ostatní se nestaral. Přesto jsem byl z té školy celý nadšený. Něco tam bylo ve vzduchu. V ročníku nás bylo patnáct, studium trvalo dva roky, a protože jsem tam nastoupil dva roky po založení institutu, bylo nás dohromady jen třicet studentů. O tehdejších nových, převratných náladách v Hollywoodu jsem se ani nedozvěděl. Na jedné straně jsem se ve filmu moc nevyznal a na druhé straně moje sympatie patřili spíš filmům jako SUNSET BOULEVARD, ODKNO DO DVORA nebo dílům Jacquesa Tatiho, která jsem všechna viděl během práce na MAZACÍ HLAVĚ. Neměl jsme tedy dojem, že by v Hollywoodu probíhala nějaká renesance, spíš naopak. Zdálo se mi, že se tam nic nehýbe! Jediné filmy té doby, které na mě udělali dojem, byly od Kubricka a Scorseseho.“
Když porovnáte BABIČKU s MAZACÍ HLAVOU, skutečně shledáte, že manipulace s filmovým prostředky je zde cílenější a záměrnější. A zatímco první film je spíše sledem obrazů z malířovi fantazie, druhý má nesrovnatelně jasnější dramatickou strukturu. To však neznamená, že by i Mazací hlava nepůsobila převážně silou svých obrazů a jen okrajově něčím jako epický příběh. Když se Lynch v roce 1970 ucházel o studium na AFI, opakovala se procedura, kterou poznal už při Babičce: měl předložit jednu hotovou práci a scénář k filmovému projektu. Hotovou prací byla Babička a scénář, na kterém Lynch pracoval celý první rok na AFI, měl titul Gardenback (Zadní část zahrady). Na AFI byl tenkrát také Caleb Deschanel, pozdější kameraman filmů jako ČERNÝ HŘEBEC(1979), režisér filmů MISTR ÚNIKU(1982) a CRUSOE (1988) a také tří epizod MĚSTEČKA TWIN PEAKS(do Lynchovu ročníku dále patřili i Terrence Malick, Jeremy Kagan, Matthew Robbins, Martin Brest, Tim Hunter, Jack Fisk a Alan Splet.) Deschanel seznámil Lynche s jistým producentem z 20th Century Fox, který projevil zájem o rozpracování Gardenback na hraný film. „Nedokázal jsem však myslet regulérním způsobem, psát normální dialogy, proto z té spolupráce sešlo, vzpomíná Lynch.“
GARDENBACK svým způsobem vypráví historii jedné nevěry. Lynch: „Když pozorujete nějakou dívku, něco mezi vámi přitom jakoby přeskočí. A v tomto příběhu to něco byl hmyz, který se objevil na půdě toho může, tedy v jeho mozku. Ta věc rostla a proměnila se v příšeru, která muže úplně ovládla. On sám se sice v příšeru neproměnil, nemohl se však toho zbavit a nakonec kvůli tomu zničil celý svůj dům.“ Lynch poslechl dobře míněné rady svého okolí a pokusil se dát do projektu víc realismu, ale pracoval na něm už tak dlouho, že ho přestával bavit. Nakonec se domluvil s příslušnými lidmi z AFI, že už nechce dělat GARDENBACK, ale jinou látku s názvem MAZACÍ HLAVA. A hned k tomu dostal požehnání.
Mazací hlava se víceméně vyvinula z GARDENBACK. „Pod tlakem práce na Gardenback jsem se občas potřeboval odreagovat a psal jsem si přitom poznámky k MAZACÍ HLAVĚ. Napadali mě totiž věci, o kterých jsem věděl, že jsou pro GARDENBACK nepoužitelné, ale které mě přesto lákaly. V GARDENBACK se měly hlavní postavy jmenovat také Henry a Mary, převzal jsem je odtud do MAZACÍ HLAVY. A najednou mi MAZACÍ HLAVA připadala mnohem zajímavější než GARDENBACK. Nemám rád filmy, které připouštějí jen jeden zorný úhel, a protože tématem filmu GARDENBACK byla manželská nevěra, musely být všechny scény sestříhány tak, aby měly s tímto tématem něco společného. Já ale vidím život jinak. Také v MAZACÍ HLAVĚ se nevěra vyskytne, ale jen jako jeden aspekt z mnoha. MAZACÍ HLAVA mě tak nadchla proto, že měla něco společného s GARDENBACK, ale zároveň v ní bylo mnohem víc.“
V MAZACÍ HLAVĚ pozve Henryho Spensera jeho přítelkyně Mary, se kterou se už dlouho neviděl, na večeři ke svým rodičům. Tam se Henry dozví, že Mary přivedla na svět předčasně narozené dítě a on že si ji má laskavě vzít. Mary se s dítětem nastěhuje do Henryho garsonky, nemůže však vydržet noční křik dítěte a brzy uteče zpátky k rodičům. Henry zůstane s dítětem sám. Svede ho hezká sousedka z vedlejšího bytu. V surrealistické snové sekvenci je Henryho hlava zpracována v továrně na gumové mazací hlavy k tužkám(odtud název filmu). Dítě onemocní, Henry se o ně pokouší starat, ale marně. Dítě umře a s ním se beze zbytku rozplyne i Henry a jeho svět.
Tento scénář však musel překonat ještě jednu překážku. V tom roce se AFI pokusil prosadit projekt celovečerního filmu, což se však nepodařilo. Rozpočet se snížil a slova „celovečerní film“ začala být okamžitě tabu. Lynch věděl, že jeho film bude mít celovečerní délku, ale díky zhuštěného stylu psaní, v němž se zabývá víc obrazy než jednáním a dialogy, měl scénář k MAZACÍ HLAVĚ jen 21 stránek. Na AFI si všichni mysleli, že to bude trvat 21 minut.“Myslím, že bude delší,“ namítal Lynch. „No dobře, tak 42 minut,“ odpověděli mu. Lynch už neprotestoval, vyjednal si však, že se vzdá barvy (což byl beztoho jeho záměr), pokud bude moci točit na pětatřicetimilimetrový formát.¨
AFI dal režisérovi k dispozici kolem 10 000 dolarů a Lynchovi bylo hned od začátku jasné, že s tím nevyjde. Počátkem roku 1972 začal s přípravami. Za hlavní budovou AFI ještě zůstali různé kůlny, garáže, ubytovny pro služebnictvo a šoféry, velká stodola a skleník. Zde si Lynch zařídil malé studio.“Měli jsme k dispozici pět nebo šest místností a k tomu ještě ohromnou sýpku, kde se daly postavit všechny ostatní dekorace: byla to opravdová malá ateliérová hala.“ Lynch, jeho bratr John Lynch a Alan Splet hned začali se stavbou kulis. Za 100 dolarů odkoupili od zkrachovalé filmové společnosti sadu mezistěn, které používali pořád dokola. Když natočili jednu dekoraci, kulisy rozmontovali a z jednotlivých dílů postavili další. Továrna na tužky, prostor před tužkařskou firmou, vestibul Henryho domu – to všechno natočili v jediném koutě sýpky. Jedna dekorace nesměla stát více než 30, maximálně 35 dolarů, víc rozpočet nedovoloval.
V přípravné fázi také zkonstruovali tajnou hvězdu mazací hlavy, dítě. Ve filmu toto stvoření po celou dobu pouze leží na prádelníku. Neforemné tělíčko je zabaleno do gázových obvazů, ze kterých vykukuje jen hlava a hubený krk. Dítě je zrůda, která připomíná spíš nedonošené tele než lidské stvoření: podlouhlá lebka, jež se leskne jako syrové maso zanícené, slepené oči po bocích hlavy jako u zvířete, místo nosu jen dvě dírky nad malými, vlhkými ústy, namáhavě lapajícími po vzduchu. Při prvním pohledu na tohoto politováníhodného tvora se nabízí asociace se syrovým zaječím stehnem, které ve filmu HNUS (Repulsion, 1964) Romana Polanského leží po celou dobu na stole a pomalu se rozkládá. Lze také přepokládat, že švýcarský výtvarník H.R. Giger, který Mazací Hlavu řadí ke svým nejoblíbenějším filmům, se jím nechal inspirovat při svých návrzích příšery pro film VETŘELEC (Alien, 1979) Ridleyho Scotta.
V hotovém filmu vypadá dítě i přes svůj nestvůrný vzhled dokonale skutečně. Pohybuje hlavou na polštáři sem a tam, kroutí očima, šklebí rty a plive. Ale především vlhkost, která pokrývá jeho hlavičku, jako by ji právě stáhli z kůže, způsobuje, že toto stvoření vypadá tak živě a vůbec ne uměle nebo mechanicky.
Až do dnešního dne David Lynch ani nikdo z jeho spolupracovníků ani náznakem neprozradili, jak dítě v MAZACÍ HLAVĚ sestrojili a jek se pohybovalo. Vzhledem ke směšnému rozpočtu je jisté, že pro jeho konstrukci a animaci použili jen jednoduché prostředky. Svědčí o tom i scéna, kde Henry Spenser vytahuje v noci z těla své ženy červovité útvary. Lynch tu použil lidské pupečníky, které si obstaral prostřednictvím svého známého lékaře z porodního oddělení blízké nemocnice. Tyto skutečnosti vedly k nejdivočejším spekulacím. Hádanka však zůstává nadále nevyřešená. Na otázku jestli hlavu sám navrhoval, Lynch odpovídá: „V podstatě nikdo nic nenavrhoval. Všechny užité tvary najdete v přírodě. Jsou to archetypy, k nimž má každý svůj vztah, i když ho nelze racionálně vysvětlit.“ Nemůžeme se tudíž zbavit podezření, že pro speciální efekty v tomto filmu nenakupoval v železářství, ale spíš v řeznickém krámě.
Dalším Lynchovým úkolem bylo shromáždit kolem sebe malý štáb a obsadit jednotlivé role. Alan Splet se měl samozřejmě starat o zvuk. Ve philadelphské firmě, kde Splet dříve pracoval, působil i kameraman jménem Herbert Cardwell. Když se Lynch od Spleta dozvěděl, že Cardwell má už průmyslových filmů plné zuby, hned mu poslal pozvánku do Los Angeles. Po nějaké době však Cardwell musel z finančních důvodů produkci opustit a předal kameru Fredericku Elmesovi. Vedoucí produkce Dotčen G. Smallovou doporučil Lynchovu Jack Fisk, který s ní už spolupracoval na jednom filmu, pro nějž dělal výpravu. Než se přestěhovala do Los Angeles, pracovala v New Yorku v galerii. Dotčen bydlela v jednom bytě s herečkou Charlotte Stewartovou, kterou Lynch získal pro roli Mary X (a kterou o mnoho let později obsadí i do Městečka Twin Peaks). Představitele Maryiných rodičů a krásné sousedky našel mezi herci v divadelní dílně Theatre West. Nejobtížnější bylo najít vhodný typ pro hlavní roli otce dítěte. David Lynch se rozhodl pro Jacka Nanceho, který už účinkoval v jiných filmech v AFI a který do postavy Henryho Spensera vložil tu správnou směs zasněnosti a tichého utrpení. John, všemi nazývaný Jack Nance, byl tehdy ženatý s herečkou Catherine E. Coulsonovou. Catherine měla v Mazací hlavě původně obsadit roli zdravotní sestry(tato scéna se nakonec nenatáčela), a protože stejně Jacka denně doprovázela, brzy ji začali ve štábu pověřovat drobnými úkoly. Nejvíce ji zaujala práce za kamerou, a protože v tomto směru brzy prokázala vyslovený talent, převzala nakonec oficiálně funkci asistentky kamery a režie.
Při společné práci na Mazací Hlavě – jejíž neobvyklost musela být všem zúčastněným jasná hned od začátku, což je stmelilo dohromady jako hnízdo spiklenců – vznikala přátelství na celý život. Kameraman Frederick Elmes pracoval na všech dalších Lynchových filmech kromě sloního muže, stejně jako Jack Nance, který kromě toho hrál i jednu z hlavních rolí v seriálu Městecko Twin Peaks. A Catherine Coulsonová, která mimochodem pro svého manžela v roli Henryho Spensera vymyslela i onen tenkrát velmi revoluční načepýřený účes, přirostla k srdci milionům fanoušků Městečka Twin Peaks jako podivínská Log Lady (dáma s polenem).
Před začátkem natáčení si Lynch svolal všechny spolupracovníky a promítl jim film SUNSET BOULEVARD, který na něho velmi zapůsobil, když jej krátce předtím poprvé zahlédl v rámci jednoho ze seminářů na AFI. Film měl přesně tu náladu, kterou toužil vyvolat i svým snímkem. Když 29. května 1972 cvakla první klapka, počítal Lynch ješte s pouhými šesti týdny natáčení.,ale to se ukázalo jako zcela nereálné. Dokonce ještě ani po roce nebyl konec v dohledu. AFI nechal Lynche pokračovat, produkční tým i herci stáli rozhodně za ním, a tak projektu nehrozilo nebezpečí předčasného ukončení. Měli tolik času, kolik potřebovali. I když Lynch a jeho kameramani – prvních devět měsíců Cardwell, pak Elmes – dobře věděli, jakých efektů chtějí dosáhnout, mnohé museli napřed vyzkoušet, počkat na výsledek a pak znovu natočit. Potřebovali tak mnohem více času, než se původně plánovalo.
Skutečnost, že se David Lynch při svém prvním dlouhometrážním hraném filmu nenechal nijak honit a k realizaci všech svých nápadů přistupoval bez kompromisů a s nejvyšší pečlivostí, byla pro kvalitu filmu rozhodující. AFI, kdo četl příběh Henryho Spensera a jeho dítěte ve formě scénáře, nemohl ani v nejmenším tušit, jaké obrazy si k tomu Lynch vymyslí a jakou náladu bude dílo vyjadřovat. Henryho byt je tmavá díra s jediným oknem, za kterým je vidět jen slepá zeď z holých cihel. Jedna postel, noční stolek, prádelník, skříňka a starý gramofon, to je celé skromné zařízení. I když se rozsvítí světlo, zůstává polovina pokoje ve stínu. Na začátku filmu vidíme Henryho, jak s papírovým pytlíkem v náručí a s neklidným pohledem váhavě prochází po rozbahněné cestě plné kaluží, kolem opuštěných továrních budov, dýmajících komínů a hromad odpadků. Večeře u Maryiných rodičů, jejichž byt je sice o něco světlejší než Henryho, aby rozporcoval kuřata („nový, syntetický druh“, vysvětluje). Když Henry do prvního zabodne vidličku, vyteče na talíř tmavá, hustá tekutina, zatímco kuře rytmicky pohybuje nohama nahoru a dolů. Matka dostane záchvat a vyběhne z pokoje. Vrátí se poněkud klidnější a vysvětluje zmatenému Henrymu záležitost s dítětem, které dosud leží v nemocnici. „Mami! Ještě si nejsou ani jistí, jestli je to vůbec dítě!“ vykřikne Mary pronikavě. Tato věta, stejně jako krvácející, kopající kuře (ať už umělé nebo ne), by vlastně měla diváka varovat. Ovšem pohled na stvoření, které se Mary v následující scéně pokouší v Henryho pokoji nakrmit, je i tak šokující.
Lynch říká, že by Mazací Hlava byla nemyslitelná bez děsivého městského prostředí, které poznal ve Philadelphii. Můžeme spekulovat o tom, do jaké míry se ve filmu vyskytují další autobiografické prvky – narození dcery, její znetvořené nohy, strach z odpovědnosti živitele rodiny. Faktem je, že Lynch měl během natáčení velké problémy sám se sebou. Z jeho podivného zvyku chodil v pomačkaném slaměném klobouku, s upnutým límcem a třeba se třemi kravatami kolem krku lze usuzovat na potřebu uzavřít se před okolním světem, na strach a nejistotu (košile nosí Lynch dodnes zapnuté až ke krku, kravaty mezitím začal nenávidět). Lynch tehdy kouřil jako fabrika, pil hrnce kávy a ráno se probudil v mizerné náladě. Když při natáčení něco neklaplo podle přání, reagoval s přemrštěnou podrážděností. „ A přitom šlo všechno tak báječně,“ divil se později sám svému chování. „Konečně jsem mohl dělat svůj vytoužený film. Měl jsem prakticky vlastní malé studio a práce pokračovaly. Jenže já byl prostě nešťastný. Někdo mi poradil transcendentální meditaci a já hned věděl, že je to to pravé. Měl jsem v sobě příliš mnoho hněvu. Když jsem začal s meditací, první, od čeho jsem se osvobodil, byl ten nahromaděný hněv. Nevím kam zmizel, prostě se vypařil. Odkud se ten hněv vzal to také nevím. Zaměřoval se na lidi v mém okolí. Pořádně jsem lidem kolem sebe ztěžoval život. Uvědomoval jsem si sice, co provádím, ale když to na mne přišlo, nemohl jsem proti tomu nic dělat.“ V této době přišel Lynch mimochodem na myšlenku comicsu Nejvzteklejší pes na světě (The Angriest Dog in the World), který o deset let později prodal časopisu L.A. Leader.
Lynch tedy začal meditovat, uvolnil se a uviděl svět znovu v příjemnějších barvách. Tato osobní změna nálad se okamžitě projevila i na filmu: zatímco do té doby nebylo ani ve scénáři, ani v natočených scénách nic, co by trochu rozjasnilo pochmurný svět Henryho Spensera a mohlo zabránit jeho tragickému konci, nyní přišel Lynch s nápadem vytvořit další dějovou rovinu a dopomoci tak svému ubohému protagonistovi přece jen k jistému happyendu. Lynch: „Jednoho dne jsem seděl v jídelně a čmáral tu malou ženušku, ze které padala maličká embrya. Napadlo mě, že žije za radiátorem, kde je krásně teplo, a že by to mohla být ta pravá útěcha pro Henryho. Hned jsem vyběhl přes chodbu do kulis, prohlížel si radiátor a viděl, že má dokonce malý obdélník. Bylo to perfektní. A nejen to: měli jsme už natočené dva různé záběry na Henryho, jak zasněně hledí na topení. Nemuseli jsme tedy ani natáčet nové přechody, všechno se dalo hladce připojit.“ Henryho touha najednou dostala cíl a čirá noční můra se změnila v děsivý sen s dobrým koncem.
Když začaly docházet původně požadované peníze, AFI zvýšil rozpočet, avšak koncem prvního roku Lynch spotřeboval už prakticky všechno. Institut rozhodně nemohl dávat do projektu další peníze, zároveň ale nechtěl práce zastavit. Pokud by se Lynchovu podařilo sehnat peníze z jiných zdrojů, byl AFI ochoten poskytovat mu nadále aspoň technické prostředky. Lynch se pokusil zaujmout pro svůj projekt několik soukromých finančníků, ovšem jakmile jim předvedl doposud natočený materiál, potencionální sponzoři s křikem opustili sál. Tak začala pro režiséra nejhorší fáze. Jendu dobu si dokonce pohrával s myšlenkou postavit loutku Henryho a dokončit zbytek scén jako animovaný film. Natáčení se pozastavilo, spolupracovníci si našli jinou práci (například Frederick Elmes pracoval v nucené pauze jako kameraman na filmu ZAVRAŽDĚNÍ ČÍNSKÉHO BOOKMAKERA – The Killing of a chinese Bookie; John Cassavettes, 1976) Lynch držel sebe a svou rodinu nad vodou různými příležitostnými pracemi. (Také během natáčení vždy přesně o půlnoci opouštěl na dvě hodiny tým, aby za 48 dolarů týdně roznášel Wall Street Journal.) Každou volnou chvíli pracoval s Alanem Spletem na montáži hotového materiálu, přičemž zjišťoval, že většina záběrů už je naštěstí natočená.
Dne 29.května 1974, na den přesně dva roky po začátku první etapy realizace, mohl znovu začít točit. David Lynch se pár týdnů před tím rozvedl s Peggy. Jennifer zůstala u matky. Když Lynch po odchodu od rodiny neměl kde přespávat, odstěhoval se jednoduše na místo své práce. „Bylo to úplně ilegální, ale auto zůstalo mé ženě. Připadalo mi prostě praktické přespávat v Akademii.“ Ve skutečnosti spal Lynch v ložnici, kterou postavili pro hlavního hrdinu MAZACÍ HLAVY Henryho. „Pořádně jsem se tam zavřel, aby zvenku opravdu nebylo poznat, že uvnitř někdo je. Stěny jsem potáhl speciální tkaninou, aby se při natáčení ztlumily vnější zvuky. Ale i bez toho tam byl klid. Vzduch byl hrozně špatný, ale hrozně mě to tam inspirovalo. Spal jsem v místnosti, která předtím existovala jen v mých představách a potom bude existovat jen ve filmu. A tak jsem si tam já, docela zchudlý, žil v domě v Beverly Hills, obklopený samými milionáři! Přátele mu večer dali zvenku na dveře visací zámek, aby si noční hlídači nevšimli, že tu někdo bydlí.“
Davidu Lynchovu se podařilo vypůjčit si chybějící peníze od přátel a příbuzných. Přispěli mu dokonce i rodiče. Sid Solo, vedoucí laboratoře CFI v Hollywoodu, mu slíbil, že zdarma vyvolá negativy. Připojil Mazací hlavu k mnohem dražšímu černobílému filmu Petera Bogdanoviche PAPÍROVÝ MĚSÍC (Paper Moon, 1973), který měla laboratoř právě zpracovat. K zachráncům v nouzi nejvyšší patřil i Lynchův starý přítel Jack Fisk, zrovna dělal v Hollywoodu kariéru jako filmový architekt a právě se oženil s herečkou Sissy Spacekovou. Lynch dal svému příteli v Mazací Hlavě malou, ale důležitou roli: Fisk stojí na začátku filmu u okna v ponuré místnosti a pohybuje nějakými pákami. Střih vytváří kauzalitu mezi touto scénou, červem (nebo embryem), který se objeví v Henryho otevřených ústech, a existencí temné planety. Muže s pákami, jehož obličej se pomalu rozkládá, uvidíme ještě jednou na okamžik ve scéně snu. Na závěr pak exploduje jeho planeta a tím i Henryho svět.
Druhá fáze natáčení začala scénami se ženou za topením (Laurel Nearová). Na malém jevišti – pomocí světla je naznačeno, že se nachází za topením v Henryho pokoji – se nemotornými tanečními krůčky objeví rozpačitě se usmívající blondýna. Shora na zem kolem ní padají červi podobní embryím nebo spermiím, aniž by ji nějak znervózňovali. Po chvíli, stále ještě s milým úsměvem na kameru, začne ty červovité útvary rozšlapávat jako syrová vejce. Žena má na obou tvářích výrůstky velké jako pěst, které jí ani Henrymu zřejmě nijak nevadí a propůjčí jí groteskně buclaté vzezření. V další scéně zpívá tato žena pisklavým hláskem píseň, jejíž melodie i text má v sobě něco konejšivého, co trudomyslného Henryho vysloveně uchvacuje. V poslední scéně filmu, po dezintegraci svého světa, stojí Henry tváří v tvář své vidině, zalité jasným světlem, a šťastně ji sevře v náručí.
Jeviště s rampou, šachovnicovým vzorkem na podlaze, se závěsy a malou boční lóží je však také místem, kde se odehrává první díl dlouhé snové sekvence. V hotovém filmu ji ovšem nelze jednoznačně definovat jako sen, protože nepůsobí o mnoho surrealističtěji než zbytek filmu. Podobně jako v závěru stojí Henry na jevišti proti blondýně, ta zmizí a místo ní vjíždí na scénu podvozek s holým stromem, nyní sedí Henry v boční lóži a nervózně si pohrává se zábradlím. Najednou mu upadne hlava a z krku vyrazí pahýl podobný penisu. Ten se promění v hlavu jeho zrůdného dítěte a Henryho vlastní hlava zatím padá na jeviště ke stromu. Z kmene vytéká hustá tmavá tekutina, která odkazuje nejen na kuřata na začátku, ale i na scénu porodu v Babičce, a vytváří kolem Henryho kaluž. V detailním záběru zmizí hlava se žbluňknutím v tekutině jakým by se podlaha jeviště proměnila ve vodní hladinu. Změna scény: šedivá ulice v bezútěšné krajině, kterou známe už ze začátku filmu. Shora spadne Henryho hlava a s mlasknutím přistane na dlažbě. Přiběhne k ní malý chlapec a odnáší ji pryč, přičemž na zemi zůstane přilepená část vlasů. Chlapec odnese Henryho hlavu do továrny na tužky, kde z ní jakýmsi vrtákem odeberou vzorek a pomocí starodávně vyhlížejícího stroje ji zpracují na gumovaní hlavičky tužek.
Tato sekvence, svou ohromnou radikálností a podivnou poezií hodná Cocteaua, Bunuela nebo Bergmana, by sama o sobě stačila zajistit tvůrci místo v Pantheonu filmů porušujících tabu. Její uhrančivost však ještě překonává posledních pět minut filmu, kde Henry uvidí krásnou sousedku zmizet v jejím pokoji s jiným mužem (a z pohledu sousedky na Henryho ramenou najednou opět sedí hlava dítěte). Nato sáhne Henry po nůžkách a začne zdola nahoru rozstříhávat gázový obvaz, ve kterém je dítě zabalené. To přitom háže hlavičkou ze strany na stranu a vydává žalostné zvuky. Rozstřižený obal se rozchlípne a odhalí obnažené vnitřnosti naříkajícího stvořeníčka. Henry v hrůze začne do vnitřností bodat nůžkami. Vysokým obloukem z nich vystříkne tekutina a dítě začne chrlit krev. Z jeho těla vystupuje pěnivá hmota, krk se mu prodlužuje a hlava roste, až se zdá, že brzy vyplní celý pokoj.
Tento obraz a především dojem, jakým na diváky působí, lze samozřejmě popsat slovy jen nedokonale. Dokonce i v rovině prostého jednání není možná žádná jednoznačnost. Chce se Henry dítěti pomstít za to, že se mu vysmívá za sousedčino odmítnutí? Nebo naopak chce naopak vysvobodit stvořeníčko z těsných obvazů, aniž by tušil, že mu tím zároveň prostřihne břicho? Nebo je jeho čin zoufalým sebevražedným aktem, protože dobře ví, že s dítětem zničí i svou vlastní existenci? Každá interpretace je možná, žádná není rozhodující. To na čem Lynchovu záleží, je krása v ošklivosti. – v tom je tato scéna srovnatelná jen s břitvou, která rozřízne oční bulvu ve filmu ANDALUSKÝ PES(Un Chin Andalou, 1928) Bunuela a Dalího. Je to fascinace nad propastí, (příjemná) nevolnost tváří v tvář hlubinám duše.
Psychologové by pravděpodobně u tvůrce Mazací Hlavy (a Babičky) hledali hluboce narušený vztah k sexualitě, k aktu plození a zrození. Je Henryho dítě jeho penis? Nebo Lynch zpracovává skutečnost, že jeho dcera přišla na svět s netvořenýma nohama? Je pravda to, co říká Jennifer, že totiž pro jejího otce založení rodiny byla jako „skutečná noční můra“? Pro diváka, který se dokáže ponořit do světa Mazací Hlavy a který musí nejprve zpracovat vlastní reakce, jsou takového otázky a odpovědi na ně – stejně jalové jako úvahy o tom jestli David Lynch má následkem spotřeby cukru nejen dobré nápady ale i špatné zuby. Protože: „Mazací Hlava je film, který se musí prožít, nikoli vysvětlovat.“(Paul Taylor) Nebo slovy samého Davida Lynche: „Mazací Hlava vychází z břicha, ne z hlavy.“
Stejně jako u Babičky, i ve filmu Mazací Hlava spočívá nezanedbatelná část účinku v pečlivě připravené zvukové stopě. Na zvukové stránce filmu pracovali od léta 1975 do jara
Hypnotické působení filmu Mazací Hlava na diváka je fenomenální. Dialogy jsou tu soustředěny hlavně do sekvence v domě Maryiných rodičů. (Otec: „Tak co Henry, co umíš?“ – Henry: „No nic moc…“) Jinak je divák vydán napospas obrazům a tónům bez záchranné kotvy prostředkujícího slova, jako by nahlížel špehýrkou do světa s vlastními zákony a vlastní logikou a nemohl se prostě odtrhnout. Snad nejpřekvapivější je na Mazací Hlavě humor, který docela nenuceně a samozřejmě nachází své místo mezi těmito obrazy z povědomí. Ve scéně, kdy Henry vstoupí do výtahu a strne bez jediného pohybu, dokud se dveře po nepřiměřeně dlouhé době konečně přece jen nezavřou, je – stejně jako v pečlivém a často ironickém používání zvuků – patrný vliv Jacquesa Tatiho. Henry Spenser, skvěle ztělesněný Jackem Nancem, připomíná svou neohrabaností a naivitou komiky němého filmu, jako byl Harry Langdon. Večeře u Maryiných rodičů je čisté absurdní divadlo a žena za topením jako by rovnou vystoupila z některého filmu Johna Waterse.
Přestože už pracoval na filmu déle než 4 roky, ocitne se Lynch těsně před jeho dokončením přece jen znovu v té podivné situaci, že musel spěchat. Když byl totiž cíl už na dosah, vzal si do hlavy, že musí Mazací Hlavu prezentovat na Mezinárodním filmovém festivalu v Cannes. Popadl nedokončenou verzi filmu (dvanáct cívek obrazů a dvanáct cívek zvuku) a letěl do New Yorku organizovat projekci pro několik Francouzů z výběrové komise. Když se tam dostal, dozvěděl se, že pánové už odletěli zpátky do Paříže. O pár měsíců přihlásil film na Newyorský filmový festival. Byl odmítnut. Lynch by se už nejspíš o žádnou festivalovou prezentaci nestaral, ale Mary Fisková, Jackova sestra, která se měla později toho roku stát Lynchovu druhou ženou, ho přemluvila, aby setkal se zástupci filmové výstavy v Los Angeles (Filmex). A vida, Filmex Mazací Hlavu přijal.
Dne 19. března 1977, samozřejmě o půlnoci, prožil film svoji premiéru. A to ve stominutové verzi, kterou Lynch později zkrátil na 89 minut, protože reakce publika mu ukázali, že film je zejména v poslední třetině příliš zdlouhavý. To je důvod, proč se v závěrečných titulcích titulcích objevují role a herci, kteří v současné verzi nevystupují: krátké výstupy tam měla jak Lynchovu první žena Peggy, tak dcera Jennifer. Vyřazena byla i scéna mezi Henrym a jeho bytnou(V. Phipps-Wilosonová) a další, ve které se objevily V. Phipps-Wilosonová a Catherine Coulsonová přivázané na posteli v jednom z pokojů na Henryho chodbě. To všechno Lynch s těžkým srdcem vystříhal. Ale dodnes zřejmě svého rozhodnutí nelituje. Současně není nepředstavitelné, že jednoho dne přece jen uvidíme „restaurovanou“ nebo „integrovanou“ verzi Mazací Hlavy, protože materiál je stále k dispozici.
Předvedení na Filmexu znamenalo pro Mazací Hlavu a jejího režiséra průlom. Zasloužil se o to Ben Bahrenholtz, nezávislý filmový distributor z New Yorku, který je považován za průkopníka půlnočních představení a který před Mazací Hlavou udělal hity z filmů jako byly EL TOPO (1971) Alejandra Jodorowskyho, Růžový Plameňáci (Pink Flamingos, 1972) Johna Waterse nebo z reggaefilmu ČÍM VÍC SE SNAŽÍ (The Hardet They Come, Perry Henzel, 1972) Když se dověděl o nejednoznačném přijetí Lynchovu filmu v Los Angeles, okamžitě ho zařadil do svého programu. Film měl pomalý start v listopadu 1977 v Cinema Village v New York City. První noc bylo v kině 25 lidí, druhou 23. Ale Bahrenholtz věděl, že kvalita půlnočního filmu tohoto typu se musí nejprve rozkřiknout, protože na reklamu nebo inzerci nebyly peníze. Bahrenholtz měl samozřejmě pravdu: Mazací Hlava běžela čtyři roky v Los Angeles, tři v San Francisku a skoro pět let v New Yorku. Do roku 1982 mohl Bahrenholtz zvětšit počet kopií na
Po pěti letech, kdy s Mazací Hlavou a pro ni doslova žil, bylo Davidu Lynchovu jasné, že jeho budoucnost je u filmu. Přes svoji velkou lásku k malířství, která mu ostatně zůstala dodnes, si už nedovedl představit jinou tvůrčí činnost než natáčení filmů. Věděl, že tomuto povolání propadl tělem i duší.
Texty jsou přepsané z knihy Lynch - Temné stránky duše
